Ale i tak doufám, že se bude líbit :D
Budu vděčná za jakoukoli odezvu, ať už kladnou nebo zápornou :)
Stupňující se třes ve štíhlých prstech, křečovitě držící tupé nůžky vyhrabané ze starého penálu.
Šmik. Krvelačné blesknutí chladného kovu, barbarsky se zakusujícího do té rudé záplavy.
Šmik. Pramen barvy liščího kožíšku se pomalu snáší na ledové kachličky, mrtvý, bez života.
Šmik.
Nevěřil ve svoji zručnost, nevěřil zaobleným koncům, zabraňujícím zranění nešikovného prvňáčka. Vlastně bylo ono rozhodnutí jako blesk z čistého nebe, spontánní, neuvážené, podnícené jakýmsi citem, křivdou, potřebou zničit něco milovaného, opečovávaného. Hnané chladnokrevnou touhou zabít.
Odraz v zrcadle se zamlžuje, rozostřuje. Avšak ne vinou horké vody, drobné kapičky neklouzají po oroseném kusu skla, nýbrž po bledých tvářích, strakatých jako noční obloha, souhvězdí pigmentových skvrnek, jako kapky barvy rozstříknuté jedním klepnutím paže malířovy.
Šmik.
Pocit, že krvácí, vzrůstá. Snad jistá forma sebepoškozování, vždyť jen pohled na tu spoušť bolí. Tiše a bez protestů podrobují se dlouhé vlasy rozsudku smrti, pokrývají zem jako měděný koberec, šimrají na holé kůži bosých nohou, padají za volné tričko, ulpívají na pokožce.
Kovový zpěv čepelí tančících po podlaze jen zlomek vteřiny před tím, než se ustálily, se rozlehl koupelnou, následován tupým dopadem téměř bezvládného těla. Bez ohledu na kolena, rozedřená od kachliček, nehledě na hromady vlasů, ještě do nedávna splývajících jako ryšavý vodopád po jeho zádech, zhroutil se pod umyvadlo, otřásajíc se hysterickými vzlyky.
I kdyby chtěl, nemohl to vrátit zpátky. Nemohl prostě sesbírat to po zemi a vrátit je na původní místo, nechat srůst.
Jak si tím vlastně chtěl pomoct? Jak mohl zahnat myšlenky na něj tím, že odstraní jím nejopečovávanější část jeho těla? Jak si vůbec mohl myslet, že po tom přejde trýznivá bolest, že odpadne spolu s hřívou, na které si zakládal?
Klapnutí hlavních dveří bytu. Už skoro zapomněl, že mu kdysi věnoval klíče, aby nemusel zvonit, aby mohl kdykoli přijít.
Už jen kousek. Pět kroků. Dva. Klika. A zalapání po dechu.
"Cos to-?!"
Slzy vyschly, zbyla jen tupá a hlodající bolest, mísící se s uražeností a vztekem. Vztekem na koho? Na sebe? Na něj? Překvapeně pohlédl na dlaň, křečovitě zaťatou v pěst, uvolnil stisknutou čelist. Náhlá potřeba se rozesmát, ačkoli mu do smíchu vůbec nebylo, ho zarazila o to víc.
Se stále ještě od slz mokrou tváří se na příchozího otočil a se škodolibým zadostiučiněním ho probodl pohledem, který jako by říkal: "Co s tím chceš dělat, hm?!"
Hnědovlasému z toho naskočila husí kůže. Dlouhé rudé prameny se jako hadi stáčely po kachličkách, visely přes okraj umyvadla i vany, klouzaly po nahých zádech jejich původního majitele, ulpívaly na ztupených čepelích nůžek. Jako opařený hleděl na oškubanou hlavu svého milence, na uplakané oči, v nichž se zračila nečekaná tvrdost a chlad, na neveselý úsměšek, netvořící jinak jemnou tvář ne nepodobnou panence nebo víle.
"Proč-:" sesunul se ke klečícímu s úmyslem obklopit jej pažemi, sevřít v náruči, uklidnit, utěšit. Setkal se však s odporem. Dlaň s dlouhými prsty s mlasknutím přistála na jeho tváři spolu s nepřátelským "Nesahej na mě."
Překvapeně se stáhl, ne však ze zrzkovy blízkosti. Jeho pokus o vyslovení čehokoli dalšího utla prostá věta.
"Vypadni."
"Marti."
"Vypadni, sakra."
Doteď pevný hlas se nepatrně zachvěl.
"Čemu na tom nerozumíš?"
Nádech, snad aby se bránil. Ale znova se mu nedostávalo slov.
"Běž. Prosím."
Bezmoc.
Nečekal, až jeho krátkovlasou rusalku znovu přepadne další záchvat, prostě si ho stáhl k sobě, zmítajícího se a prskajícího jako kočka, vězníc ho v jakémsi pokusu o utěšující objetí. Popravdě nechápal, co se děje, protože takový stav u něho zažil poprvé. Nezbývalo mu než doufat, že se zklidní a pak třeba podá i jakési vysvětlení. Z nějakého důvodu se cítil za tuto situaci zodpovědný, přeci jenom to byly dlouhé tři měsíce a on se ani jednou neozval, ale copak mohl tušit..? Bylo to oboustranné, vždyť i zrzeček mohl dát vědět..!
Tělo v jeho náruči ochablo, obrovské hnědě oči s dlouhými řasami slepenými slzami rezignovaly. Neměl očividně sílu na další vzpouzení, neměl sílu vůbec na nic. Jako by se vzdal, vydal sám sebe na milost a nemilost celému světu, apaticky přihlížejíc. Hnědovláskovi přeběhl mráz po zádech, když si zblízka prohlédl pobledlou tvář s temnými kruhy pod očima, z kterých se vytratil lesk a jiskra. Jako by byla mrtvé. Prohrábl ten ubohý pozůstatek zrzavé hřívy, mezi prsty mu uvízl jeden ze zbloudilých pramenů, který pak sklouzl mezi zbytek.
Vinouc k sobě vyhublé tělo zavadil pohledem o lahvičku lithia na umyvadle.
Žádné komentáře:
Okomentovat